V rámci předchozího dílu byla přiblížena charakteristika investování. Z podkapitoly o investičním horizontu víme, jaké jsou rozdíly při výběru instrumentů z časového hlediska. Nyní se podíváme na další podkapitolu, která se týká “hráčů” na finančním trhu.
Jak by se mohlo z úvodní anotace zdát, účelem tohoto dílu není jmenovitý výpis subjektů působících na českých a zahraničním burzách, ale přiblížení jejich významu v rámci celého investování. Tito hráči totiž mohou ovlivnit naše investiční rozhodnutí, a proto je dobré vědět, s kým máme tu čest.
Již v prvním díle bylo uváděno dělení subjektů na deficitní a přebytkový, jinými slovy poptávající a nabízející. Za těmito „statuty“ se skrývají institucionální investoři, pojišťovny, různé fondy, banky, obchodníci s cennými papíry či drobní investoři.
Všechny výše jmenované účastníky trhu rozdělíme na 3 skupiny. První a největší co do objemu obchodů jsou tzv. velcí hráči, opakem jsou malí hráči a poslední specifickou skupinou jsou brokeři. Možná budete udiveni, proč zrovna brokery zařazujeme mezi subjekty, které na trhu obchodují a investují, když pouze zprostředkovávají dané obchody mezi zmíněnými „hráči“. Důvodem je jejich poplatková politika, která z trhu odvádí peníze, jež by za jinak stejných podmínek zůstaly a byly investovány. Brokerům bude věnován 9. díl, kde si jejich úlohu podrobně vysvětlíme.
Sedmý díl Školy investování je věnován velkým „hráčům“
Velcí hráči neboli market makeři tvoří 90% obchodů uskutečněných na burze. Početně je jich samozřejmě méně než drobných investorů, avšak objemy, s kterými obchodují, jsou mnohonásobně vyšší.
Nejprve si vysvětlíme princip obchodování a činnosti market makera (tvůrce trhu).
Tvůrcem trhu je společnost nebo jednotlivec kotující ceny finančního instrumentu nebo komodity, kterou drží. Pokud se pohybujeme na kapitálovém trhu, jedná se o kotace cenných papírů. Kotováním se rozumí stanovování cen nabídky a poptávky pro příslušný instrument za standardních podmínek. V praxi to znamená, že investoři mají průběžně možnost nakoupit nebo prodat kotované cenné papíry od tvůrců trhu. Kotování je obecně považováno za značný příspěvek k likviditě trhu. Tvůrcem trhu mohou být pouze členové burzy. (zdroj: www.bhs.cz)
V některých systémech obchodování, jako je třeba systém řízený cenou, nejsou určeni oficiální tvůrci trhu, přesto v něm však existují. Pokud se nabídnutá cena kupujícího setká s nabídnutou cenou prodávajícího nebo naopak, burzovní systém rozhodne, že je obchod uzavřen. Tento proces probíhá během několika sekund.
Market makeři vydělávají peníze tím, že koupí instrument za nižší cenu, než za kterou ji prodávají, nebo prodávají za vyšší cenu, než za kterou nakoupí zpátky. Tento princip lze uplatnit jak při stoupajících tak i klesajících tendencích trhu s využitím rozdílu mezi prodejní a nabídkovou cenou. Market makerem současné doby jsou např. společnosti GolmanSachs, J.P.Morgan, Deutsche Bank a další.
Velcí hráči nemusí být vždy market makerem, vstupují na trh velmi často jen pro uskutečnění svých obchodů, případně obchodů, které uskutečňují pro své klienty. Klienty jsou např. penzijní fondy, ale i obyčejní lidé, kteří si směňují peníze pro cestu do zahraničí.
Investiční strategie
Investiční strategie, ať velkých či malých hráčů, je takový přístup k výběru investičních instrumentů či tvorby portfolia, který se zakládá na filozofii získání určitého výnosu odpovídajícího míře rizika na finančním trhu. Riziko vychází z držby instrumentu a je samozřejmostí, že každý investor chce takové riziko vyrovnat výnosem.
Velcí hráči vytváří různé strategie či postupy investování a obchodování. Ať již se jedná o klasické investování do cenných papírů, skládání portfolia nebo exotičtější způsoby investování jako např. arbitráže, kde v obecném slova smyslu spekulují na rozdílnou cenu stejného aktiva na rozdílných trzích nebo na špatném ocenění instrumentu samotného, distressed securities (spekulace na aktiva subjektů, kteří stojí před bankrotem), cenné papíry rozvíjejících se trhů a další. Makro strategie se snaží identifikovat trendy v ekonomice a dle nich investovat do akciových trhů, úrokových sazeb, měn či komodit. Jindy může jít o sektorovou strategii, kdy se uskutečňují investice do akcií společností, které jsou si svojí produkcí podobné a kde je předpoklad, že se v budoucnu bude celému sektoru dařit. Časování trhu je další strategií velkých institucí. Vstupují do investic, které jsou podle jejich odhadů na začátku trendu a naopak „zbavují“ se těch, u kterých je znatelný sestupný trend.
Velcí hráči vstupují a vystupují z pozic postupně, což může trvat i několik dní. Cílem je především cenová hladina. Při jednorázovém nákupu či prodeji se může stát, že se obchod uskuteční za nevýhodných cenových podmínek. Postupnými vstupy a výstupy se toto riziko eliminuje. Dalším důvodem je nepohlcení trhu. V případě jednorázových pokynů může velký hráč svým objemem razantně ovlivnit vývoj daných instrumentů a tímto přístupem postupných kroků se dopady jejich činnosti na trzích zmírní.